Tématu hlubokého podfinancování kultury u nás a tristní úrovně platů v organizacích závislých na příspěvcích ze státního a obecních rozpočtů se věnoval již komentář v minulém čísle Sond, V následujícím rozhovoru nejen o tom hovoří kontrabasista Jiří DOKOUPIL, prezident Unie orchestrálních hudebníků ČR - profesního a odborového svazu.
Jaké nejdůležitější záležitosti momentálně řeší váš odborový svaz, co vás nejvíce trápí?
S nedostatkem prostředků pro odměňování bojuje prakticky veškerý sektor veřejných služeb, to není jen náš problém. Na rozdíl od ostatních oborů však postrádáme dvě základní veličiny. Tou první je naprosté legislativní vakuum, kdy chybí základní vymezení kulturních oborů, nejlépe s jasným odkazem na spoluzodpovědnost státu. Druhou veličinou je vnímání důležitosti kultury v rámci společnosti. Lidé u nás si nějak zvykli, že kultura a věci s ní spojené stojí na konci řady. Vždyť i Ministerstvo kultury ČR je považované za „nejslabší". K tomu si přičtěte fakt, že i samotné ministerstvo kultury zřizuje z našeho oboru pouze Českou filharmonii a Národní divadlo. Zbytek leží na bedrech a odpovědnosti obcí. A to nemluvím o naprosto nedostatečné legislativě upravující vymezení pracovní doby výkonných umělců. Pokud jiné obory pláčou, že postrádají systémovost, tak česká kultura je v tomto smyslu smutným držitelem titulu mistra republiky, ne-li světa. Nebavme se jen o platech a mzdách, bavme se o katastrofálním postavení veškeré nekomerční kultury v této zemi.
Jen pro představu laické veiejností: jaká je běžná či průměrná úroveň příjmů ve vašem oboru?
Laická veřejnost má většinově na očích hvězdy klasické hudby, kterých sice není tolik jako například těch hereckých, ale společnost má pocit, že podobně jako si žijí tito umělci, to zřejmě bude v celém oboru. Pokud pomineme Českou filharmonii, která jako příspěvková organizace ministerstva kultury má výsadní postavení ve výši odměňování, musíme konstatovat, že převážná část orchestrů, ať divadelních, nebo symfonických, je na tom opravdu špatně. Většina z 25 orchestrů této země je zřízena jako příspěvková organizace a její zaměstnanci jsou pod první tarifní tabulkou. To znamená, že nástupní plat člena i velké filharmonie nebo předního divadla je kolem 14 tisíc korun hrubého! Zapomeňte na nenárokovou, nadtarifní složku platu, ta už u nás prakticky neexistuje. Několik organizací je zřízeno jako obecně prospěšná společnost, kde odměňování není vázáno na tarify a plat hudebníků je ještě horší. A tak je běžnou praxí, že tito lidé, špičky ve svém oboru, a to i v evropském měřítku, musí mít další příjem, neboť by neuživili rodiny nebo by pravidelně stáli frontu na sociální podporu. Takže pokud pojedete v Plzni trolejbusem, možná vás jako řidič zrovna poveze kolega kontrabasista. Bez legrace.
Unie orchestrálních hudebníků se připojila ke kampani ČMKOS Konec levné práce v čR. Jak konkrétně se to promítlo a promítá do vaší činnosti?
Kampaň byla zaměřená především na podporu kolektivního vyjednávání. Nedá se přímo kvantifikovat dopad na obor kultury, ale je nepochybné, že heslo „Konec levné práce" je u nás aktuální a pomáhá nám významně nepřímo. My jsme této kampaně využili k apelu na propojení veřejného a podnikatelského sektoru. U nás je vžitá filozofie, že podnikatelský sektor doplácí na veřejné služby. To je nesmysl, je to krátkozraké.
Jaké další cíle a úkoly kromě boje za lepší platy před vámi v nejbližší době stojí?
Bohužel zastavujeme krvácení pacienta. Pokud se teď hovoří o možném navýšení taritů až o 10'/o pro rok 2017, na jednu stranu zajásám, na druhou to pro nás znamená problém. Již nyní magistráty mají až na výjimky tendenci nenavyšovat rozpočty svých organizací. Pokud se nepodaří do těchto institucí nasměrovat nějakým způsobem prostředky od státu, potažmo z krajů, se zvýšením mandatorních výdajů nastává smrtelná past, která dopadne především na zaměstnance. U některých institucí bude ohrožena samotná jejich existence. Opravdu dopustíme, aby pacient vykrvácel?
