Stanovisko profesního a odborového svazu Unie orchestrálních hudebníků ČR k Vyjádření ředitelky Jarmily Levko ke stávkové pohotovosti orchestru libereckéopery (Opera PLUS, 5. 9. 2019) a odpovědi šéfa opery Martina Doubravského zedne 6. 9. 2019 na otevřený dopis zaměstnanců DFXŠ Liberec
Vedení Unie orchestrálních hudebníků ČR (dále jen „Unie OH ČR“) je nuceno reagovat na výroky ředitelky DFXŠ Liberec Jarmily Levko a šéfa opery Martina Doubravského ze dne 5. 9. 2019 a 6. 9. 2019.
Základním jádrem sporu v DFXŠ Liberec, je snaha o řádné zařazení zaměstnanců operního souboru do platových tříd podle nařízení vlády č. 399/2017 Sb. ze dne 6. listopadu 2017, kterým se mění nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě. K tomuto paní ředitelka Levko uvádí: „Není také pravda, že zaměstnanci orchestru nejsou zařazeni do platových tříd v souladu s katalogem prací. Celý problém vznikl právě po úpravě katalogu prací v roce 2018, kdy zřejmě pod lobbistickým tlakem se změnil pouze pro orchestrální hráče a sborové zpěváky a kdy z něj byly vyřazeny jasné kategorie jako například vedoucí nástrojové skupiny, zato byly zavedeny tak vágní pojmy jako například „jedinečná interpretace sólových částí nejnáročnějších děl“. K danému tématu se vyjádřil i šéf opery Martin Doubravský takto: „K zařazení prvních hráčů a koncertních mistrů do platových tříd bych uvedl, že problém je ve špatně formulovaném katalogu prací.“ K tomuto vyslovujeme následující:
Snaha odborů v DFXŠ Liberec jednat o zařazování do platových tříd trvá již tři roky. Současná situace je pouze důsledkem přístupu vedení DFXŠ Liberec. Paní ředitelka Jarmila Levko a šéf opery Martin Doubravský již na dřívějších jednáních (2017), kdy se členové opery snažili dosáhnout vyššího zařazení do platových tříd, zpochybňovali i tehdejší znění předmětných kapitol katalogu prací s tím, že jsou nekonkrétní a subjektivní. Nyní, po novelizaci, kdy se na znění potřebné změny podíleli i zástupci Ministerstva kultury, se naopak vedení DFXŠ Liberec k tomuto starému znění upíná. Vedení DFXŠ Liberec prakticky zpochybnilo obě varianty, jak původní, tak současnou.
Posun orchestrálních hudebníků, zpěváků a tanečníků do vyšších platových tříd v katalogu prací,
vycházel z úmyslu zohlednění náročnosti jejich výkonu práce a extrémně dlouhé odborné přípravy
pro výkon povolání. To zahrnuje talent, odbornou přípravu od útlého dětství, dlouhodobé, několika stupňové odborné studium, konkurzy a výběrová řízení, kontinuální individuální přípravu během výkonu práce v zaměstnání, včetně samotného výkonu práce, který zahrnuje fyzickou i psychickou zátěž s rizikem vážných onemocnění z povolání (pohybové ústrojí, svalstvo, sluch).
Pokud paní ředitelka označuje změnu katalogu prací jako důsledek lobbistického tlaku, pak je nutné uvést, že Unie OH ČR využila tehdejší výzvy MPSV ČR. Stejnou nabídku obdržely i ostatní svazy působící v kultuře. Navíc předmětné nařízení vlády prošlo připomínkovým řízením. Unie OH ČR kritizovala strukturu řazení profesí katalogu prací v kultuře již dříve. K naší iniciativě se připojila UNIE odborový svaz profesionálních zpěváků ČR. Stejně tak mohly učinit i další svazy. Není vinou Unie OH ČR, že přes výzvu MPSV ČR nikdo další nereagoval. Upozorňujeme na to, že v připomínkách k novele katalogu prací Unie OH ČR z ledna 2017 navrhovala komplexnější změnu i ve vztahu k jiným skupinám prací v oddíle „Umění a umělecká realizace“. Pokud paní ředitelka tedy „orchestrální hráče a sborové zpěváky“ obviňuje z lobbistického či snad jiného nestandardního konání, pak je to ze strany paní ředitelky vrcholně neseriózní.
Není pravda, že byly vyřazeny jasné kategorie. Naopak, pojem vedoucí nástrojové skupiny byl nevhodný. Staré označení v katalogu prací je nelogické, protože například ve větších orchestrech, to především u dechových skupin, jsou sólo hráči (I. hráči) i dva. Tedy náročnější sólové party provádí dva hudebníci, 1přičemž „vedoucím skupiny“ může být de facto jen jeden člen. Navíc forma ohodnocení vedoucího pracovníka vychází z §124 zákoníku prací. I to byl důvod, proč MK ČR upřednostnilo jasné určení sólo hráče v orchestru, tedy I. hráče, místo pojmu vedoucí skupiny.
Není možné zaměňovat roli klasického sólisty (sólista na pódiu za doprovodu orchestru) s rolí sólo hráče v orchestru. Navíc tyto dvě skupiny prací mají svoji samostatnou kapitolu v katalogu prací. Vedení DFXŠ Liberec tento rozdíl jistě chápe.
Odvolávat se na to, že ve vnitřních předpisech není pojem „sólo hráč“, ale I. hráč, a proto údajně není možné zařadit umělce správně podle katalogu prací, který hovoří pouze o „interpretaci sólových částí...“, je až dětinské. Z principu je to zpochybnění celosvětově zavedené praxe, kde se běžně hovoří o I. hráči jako o sólo hráči nástrojové skupiny. Poněkud zvláštní přístup vedení DFXŠ Liberec dokládá i skutečnost, že do poslední doby, to přes odpor odborů, byly smlouvy s hudebníky koncipované pouze jako s „členy orchestru“, to bez dalšího konkrétního zařazení do nástrojové skupiny nebo konkrétní pozice (tutti, sólo hráč, I. hráč). Dodejme, že odkaz na vnitřní předpis nebo znění smlouvy je irelevantní, neboť tyto instituty nejsou nadřazeny zákonům. Navíc každý zaměstnanec má být zařazen do platové třídy nikoliv podle znění smlouvy nebo vnitřního předpisu, ale podle práce, která je na tomto zaměstnanci skutečně požadována. Řádné přidělení do platové třídy podle katalogu prací nemůže nahrazovat nějaká forma osobního příplatku nebo odměny. Toto jasně potvrdilo i stanovisko MPSV ČR.
V současném katalogu prací jsou jasně definované pojmy charakterizující tutti hráče, sólo hráče (I. hráče) a koncertní mistry. Zjevně zde nejde o špatnou formulaci. Je až s podivem, že nikdo z ředitelů jak symfonických, tak i divadelních orchestrů nemá zásadní problém s interpretací katalogu prací, to od České filharmonie počínaje, až po Slezské divadlo Opava konče. Pouze orchestr opery DFXŠ Liberec má podle svého výkladu katalogu prací jen samé tutti hráče! Přestože Asociace symfonických orchestrů, divadel a sborů ČR návrh nijak zásadně nerozporovala, Asociace profesionálních divadel ČR k této novele měla výhrady. Přesto její předseda a ředitel Městského divadla Brno v jedné osobě Stanislav Moša nejenže novelizovaný katalog prací okamžitě ve své organizaci respektoval, ale zařadil ihned všechny dotyčné profesní skupiny do nejvyšších platových tříd, tedy tutti 12. platová třída, I. hráči 13. platová třída a koncertní mistři 14. platová třída. Pokud paní ředitelka není schopna jako jediná v současném katalogu identifikovat I. hráče, tedy sólo hráče orchestru, pak zřejmě nebude problém v katalogu prací, ale v neschopnosti, či spíše neochotě paní ředitelky katalog práce respektovat. Samotná paní ředitelka i šéf opery velice dobře vědí, že orchestr tvoří tzv. sólo hráči. To dokazují i interní dokumenty divadla. Jejich odkaz na nejasnost katalogu prací je účelovým, bohužel až trapným pokusem zabránit za každou cenu ohodnotit tyto členy vyšší platovou třídou.
Ač paní ředitelka Levko a šéf opery Doubravský mají snahu dehonestovat snahy pouze orchestru opery, je zjevné, že pokud jde o navyšování platových tříd, je konání vedení DFXŠ Liberec problematické i u jiných oborů v divadle. Jako důkaz uveďme vyjádření dnes už bývalé šéfky baletu Aleny Peškové v Tanečních aktualitách ze dne 14. 4. 2019: „Dále jsem se potkala s neochotou přeřadit některé tanečníky, kteří i tři roky tančili sólové role, do dvanácté platové třídy a jmenovat je sólisty s povinností sboru.“ Samotná paní Pešková při svém odchodu také upozornila v rozhovoru na nedobrou atmosféru v divadle: „...jde o spolupráci opery a chování pana Doubravského, které je pro mě lidsky i profesně absolutně nepřijatelné. Doufám, že moje důvody k odchodu pomohou k zamyšlení, že by se mělo něco změnit.“ V souvislosti s tímto uveďme, že již dříve vedení Unie OH ČR dostalo podnět o nevhodném a neprofesionálním jednání šéfa opery Martina Doubravského, nedávno dokonce zaměstnanci liberecké opery písemně vyzývali ředitelku divadla k nápravě, stejně tak o nevhodném chování šéfa opery informovali vedení města. Je zřejmé, že sociální dialog v DFXŠ Liberec je veden ze strany zaměstnavatele nepříliš dobře, rozhodně není pravdou, že by problémy byly jen u orchestru.
Jedním z argumentů, proč není možné posunout zaměstnance opery do vyšších platových tříd, je tvrzení vedení DFXŠ Liberec, že by to bylo nespravedlivé vůči jiným profesím v divadle. Pomineme fakt, že nařízení vlády je závazné a není ho možné uplatňovat podle „pocitů“ ředitele. Zásadní skutečností jasně odhalující nesolidnost tohoto argumentu je, že i další profese, to jak u výkonných umělců, tak i na straně pomocného a technického personálu (i vlásenkářky a krejčové), mohou být podle našeho názoru zařazeny do vyšších platových tříd. To, že ale z principu paní ředitelka nerada pomáhá nárůstu platového zařazení svých zaměstnanců, dokládá nejen nynější kauza souborů opery, ale i výše uvedená stížnost bývalé šéfky baletu. Paní ředitelka si totiž velice dobře uvědomuje, že vyšší základní platové zařazení všech zaměstnanců je pro ni „složitější“ v nárokové a mandatorní stránce rozpočtu, zatímco nenároková stránka platů zaměstnanců je v tomto ohledu „pohodlnější“. A jak dodává ve výše uvedeném rozhovoru paní Pešková: „...nejde pouze o peníze, ale především o společenské postavení a úctu.“ V jiných organizacích, aby zaměstnanci měli co nejvyšší základní tarifní mzdu, se ředitelé opravdu snaží využít naplno stávající směrnice a předpisy. V Liberci tomu tak prostě není.
Musíme odmítnout i výrok: „Nemůžeme stavět na platech orchestru v Ostravě, Brně či Praze. To jsou divadla se statutem národních divadel, což je úplně jiná kategorie. My jsme oblastní divadlo zřizované městem. (iDnes)“ V kontextu onoho sporu o katalog prací je toto zcela irelevantní poznámka. Stejně jako například odkaz na zařazení platových tříd některých profesí v DFXŠ Liberec podle „praxe“ (vnitřní platový předpis DFXŠ Liberec). Zaměstnanec se podle katalogu prací zařazuje do platových tříd podle nejnáročnější práce, která je na zaměstnanci požadována, bez ohledu, v jaké organizaci působí. Pokud by chtělo vedení DFXŠ Liberec tedy argumentovat tím, že zařazení do platových tříd u členů souborů nemůže odpovídat například zařazování členů souborů v Ostravě nebo Brně, protože jde o divadla „národní“, pak je to z právního hlediska zcela pomýlený výklad. Navíc i odkaz na význam slova „národní“ divadla v Brně a Ostravě je poněkud zavádějící, neboť i tato divadla jsou zřizována městy jako divadlo v Liberci, byť s vyšším rozpočtem. U zařazení do platové třídy je jediným kritériem to, jakou náročnost skladeb dané divadlo interpretuje. A zde si dovolujeme tvrdit, že liberecká opera interpretuje „nejnáročnější díla“, stejně jako velká „národní“ divadla. Samotný odkaz vedení organizace na platovou třídu podle délky praxe je už na hraně, nebo spíše za hranou kompetentnosti vedoucího organizace. I obyčejný zaměstnanec ví, že od tohoto jsou platové stupně.
Paní ředitelka se odkazuje ve svém vyjádření na závěry šetření inspektorátu práce. K tomu můžeme uvést pouze, že dané šetření považujeme za neobjektivní, to především z důvodu, jakým způsobem byla kontrola prováděna, kdy nikdo z daného oblastního inspektorátu práce nekontaktoval ani nekomunikoval s autorem podnětu, to i přes urgence. Místo toho se v závěrečné zprávě objevily fráze užívané ředitelkou a šéfem opery k této problematice. Ukázkou kvality práce daného úřadu je uvedení termínu „tuty“ v závěrečné zprávě. I z tohoto důvodu bude celá záležitost podstoupena Státnímu úřadu inspektorátu práce v Opavě. Bez ohledu na výsledek tohoto šetření, doporučila a schválila Rada Unie OH ČR věc řešit soudní cestou, to především s ohledem na dosavadní reakce vedení DFXŠ Liberec.
Odmítáme prohlášení: „Požadavky na navýšení tarifních mezd jedné skupině, v tomto případě orchestru a sboru, je zákonitě na úkor ostatních zaměstnanců – tato stávková pohotovost staví naše zaměstnance proti sobě a tím poškozuje atmosféru a tvůrčí duch v našem divadle.“ Toto vyjádření je zcela nepřijatelné, neboť v samotné Deklaraci stávkové pohotovosti se jasně hovoří: „Chceme, aby měli lepší platové podmínky všichni umělečtí i techničtí zaměstnanci našeho divadla.“
Dále se paní ředitelka uchyluje k velkým prohlášením o svých zásadních krocích, které hodlá učinit. Je otázkou, proč tak významně nevystupovala již dříve v minulosti. Jako jeden z plánů uvádí: „...do 15. 10. 2019 vypracovat návrh úpravy katalogu prací a předložit ho k diskusi ministerstvu kultury, práce a sociálních věcí a odborné veřejnosti.“ Zde můžeme ubezpečit paní ředitelku, že přestože nyní vyzývá k nějakému vypracování návrhu úpravy katalogu prací, na takové novelizaci se již začíná pracovat, respektive jej už na tripartitě při MK ČR dne 18. 6. 2019 ohlásila zástupkyně APD paní Eva Kejkrtová Měřičková. Již na tomto jednání jsme otevřeně deklarovali souhlas a podporu s úpravou katalogu prací tak, aby se i další obory v oddílu Umění a umělecká realizace posunuly do adekvátních platových tříd, to včetně technických oborů. V tomto smyslu Unie OH ČR pro jednání další tripartity, která se konala 3. 9. 2019, navrhla tento bod na jednání pléna, stejně jako jsme předložili návrh na úpravu skupin prací u zaručené mzdy ve všech profesích spojených s kulturou. Přes příslib z června, že nám vedení APD předloží návrh úpravy katalogu prací a přes naši výzvu odeslanou emailem 27. 8. 2019, nikdo z vedení APD do této chvíle nijak nereagoval. To považujeme naopak za politováníhodné.
Pokud by mělo dojít k nějaké další úpravě katalogu prací, pak striktně odmítáme změnu nynějšího zařazení výkonných umělců v orchestrech a sborech. Jedinou otázkou je, jak ještě více zpřesnit znění jednotlivých kapitol tak, aby žádný ředitel již nemohl zařazení zaměstnanců zpochybňovat.
Paní ředitelka se také hodlá neprodleně obrátit na ministra kultury „...s žádostí o urychlené řešení vícezdrojového financování divadel a orchestrů.“ Dokonce navrhuje konkrétní zákonnou úpravu, která by stanovovala podíl financování všech úrovní státní správy v regionech, respektive mimo MK ČR. Pokud by mělo tímto řešením být uvedení tzv. Veřejné kulturní instituce (VKI), pak musíme konstatovat, že takové pokusy tu již byly. Například v podobě senátního návrhu bývalého ředitele Jihočeského divadla a bývalého senátora v jedné osobě Jiřího Šestáka. Tento návrh VKI byl odmítnut nejen odbory pro zásadně negativní dopad na podmínky práce zaměstnanců kulturních zařízení, naopak se zásadním posílením pozice ředitele, ale především byl tento návrh tvrdě odmítnut i tehdejší vládou, MF ČR, MK ČR a Legislativní radou vlády. Na půdorysu tohoto zákona zpracovalo MK ČR letos na jaře obdobný návrh, kde se snažilo vyřešit připomínky sociálních partnerů (nikdo návrh MK ČR ze sociálních partnerů ještě neobdržel). Návrh byl zatím podstoupen MF ČR, které k němu mělo zcela zásadní výhrady, to především s ohledem na nakládání s majetkem, daňovými předpisy apod. Již bylo dohodnuto, že bude ustavena pracovní skupina tvořená zástupci všech sociálních partnerů, aby se nad návrhem diskutovalo. Unie OH ČR s takovým jednáním souhlasí. Ovšem bez ohledu na osud tohoto velice sporného zákona je jasné, že tento samotný zákon nedokáže do kulturních organizací dostat více prostředků. Ohledně financování regionálních kulturních organizací není VKI vhodným řešením, zvláště pokud kraje již nyní deklarují, že do kultury nejsou schopny nebo ochotny přispívat výrazně více a vláda dokonce navrhuje snížení podpory živého umění.
Jsme připraveni podpořit legislativní úpravu stávající příspěvkové organizace, například přes zákon č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury, aby bylo možné spoluzřizovat a spolufinancovat organizace, při zachování veškerých práv, podmínek práce a odměňování u zaměstnanců, jako je tomu dnes u příspěvkových organizací.
Opravdovým systémovým řešením by však bylo jen přijetí obecného zákona o kultuře, který by například určoval páteřní síť kulturních organizací divadel, orchestrů, muzeí, galerií a knihoven, které by byly na základě tohoto zákona určitým poměrem zafinancované ze strany města, kraje a státu. To je ovšem možné pouze na základě konsenzu všech výše uvedených složek státní správy.
Jiří Dokoupil
prezident Unie orchestrálních hudebníků ČR
V Praze 12. 9. 2019
